Stéblová: 55 let od největší železniční tragédie

Ve tři čtvrtě na šest večer uplyne přesně 55 let od nejtragičtějšího železničního neštěstí v naší historii, kdy 118 lidí nepřežilo srážku dvou osobních vlaků, jedoucích z Liberce do Pardubic a z Pardubic do Hradce Králové.

Napsáno toho bylo o onom nešťastném dni mnoho. Nechme teď promluvit dobovou kroniku obce Stéblová.

14. listopad 1960 – datum, jež po mnoho a mnoho let zůstane vryto v paměti mnohých a mnohých občanů Československé republiky. Bohužel nikdo z nich nebude  toho nevzpomínat radostně, naopak v nitru mnohých zavládne smutek, neboť čtrnáctý listopad tisícděvětsetšedesát byl dnem skutečně velmi smutným.
117 mrtvých, 110 zraněných, více jak 470.000 Kčs škody na provozních prostředcích československých státních drah – toť konečný účet toho nešťastného dne 14. listopadu 1960.
A byl to jen okamžik – vyjádřený časovým údajem 17 hodin, 44 minut, který způsobil tak veliké ztráty hmotné, na životech a zdraví tolika desítek lidí. A v dalších minutách letělo již jméno naší obce Stéblové po celé republice a během dalších hodin do všech směrů daleké ciziny.
To proto, že srážka vlaků, ku které došlo 202 m od příjezdní cesty do obce na trati směrem k Pardubicích – ( 53 m od strouhy) – byla největší železniční katastrofou v naší zemi od r.1894.
Pod večer toho dne rozprostřela krajem svá křídla nepřítelkyně veškeré dopravy – hustá mlha.
Na nástupišti železniční stanice snažil se výpravčí Josef Bažant proniknout svým zrakem clonu mlhy, aby spatřil postupně mlhou prorážející světla lokomotivy od vlaku 608, který měl již od Hradce Králové přijet. Konečně se objevuje prvý záblesk světla přijíždějícího vlaku a ručička na hodinách ukazují přesně 17 hodin 40 minut, když tento vlak ve vzdálenosti 20 m směrem na Pardubice od výpravní budovy zastavuje. To znamená, že vlak, který měl krom lokomotivy 12 železničních vozů, byl 7 minut zpožděn.Ve stanici Stéblová pravidelně křižoval s motorovým vlakem 653, který měl od Pardubic přijet v 17 hodin 36 minut. Proč jenom i tento vlak musel být zpožděn – proč jenom – proč nepřijel včas?
Tma – mlha – viditelnost sotva 50 metrů. Výpravčí Bažant odchází do kanceláře, aby zde stavědlem postavil správně výhybku pro motorový vlak od Pardubic a vjezdovým návěstím povolil mu vjezd do stanice. Při provádění této manipulace postřehne oknem, že vlak 608 t.j. od Hradce Králové se dává do pohybu, aniž by mu byl povolen odjezd.

Pohotově vrací vjezdové návěstidlo pro vlak 653 t.j. od Pardubic na „Stůj!“ – vybíhá z kanceláře a pískáním na dvě píšťalky se snaží odjíždějící vlak zastavit. S vypětím všech sil běží za vlakem – avšak marně. Marný byl i pokus výhybkáře Kněžoura dohnat vlak na kole.
Výpravčí se vrací rychle do kanceláře a telefonem volá na stanoviště 10 – směrem k Pardubicím – ve snaze, aby závorář František Josíf zadržel motorový vlak 653 přijíždějící od Pardubic. Když se po třetím zvonění s. Josíf ozval, mohl jíž jen výpravčímu hlásit, že motorový vlak 653 právě ve chvíli, když hřměl u telefonu zvonek, projel.
Zpráva děsivá – hrozné hlášení – neboť tím okamžikem bylo všem na stanici jasno, že v nejbližších vteřinách dojde ke srážce vlaků. Byly to vteřiny, během nichž byl záblesk naděje srážce zabránit utlumen nesmírnou mukou hrůzného očekávání — ve chvilce pak ukončeného temným rachotem prokazujícím okamžik srážky. Bylo 17 hodin 44 minut!
Ve vzdálenosti 1500 m od provozní budovy železniční stanice Stéblová v plné rychlosti došlo ke srážce vlaků, jejíž následky slovo katastrofální nemůže ani vyjádřit.
Mezi 117 usmrcenými byli vlakvedoucí František Odvárko, strojvedoucí Jaroslav Merwart a průvodčí Božena Čečetková – všichni tři od motorového vlaku 653. U tohoto vlaku přední motorový vůz vyhořel a další čtyři přívěsné osobní vozy byly demolovány. U vlaku 608 – od Hradce Králové – byla poškozena lokomotiva, služební vůz a jeden vůz osobní obsazený cestujícími. Posádce tohoto vlaku se nic vážného nestalo. Strojvůdce, kterým byl Miloslav Pleskot spatřil asi tak ve vzdálenosti 50 m světla protijedoucího vlaku. Zbrzdil rychlobrzdou, zavřel regulátor a vykřikl jen na pomocníka Václava Roudného, aby se přidržel. Vlakvedoucím tohoto vlaku  byl Antonín Snítil, starším průvodčím Josef Havel. Josef Havel – jméno osoby, která prvá dala podnět k této srážce vlaku. Havel totiž to byl, který aniž vyčkal výzvy výpravčího, dal návěst „pohotovi k odjezdu“, kterou doplnil neoprávněným zvoláním „Dává odjezd“. Od něho nesprávně převzal „Odjezd“ vlakvedoucí, předal strojvedoucímu a —– neštěstí bylo hotové.
V nemístné snaze dohnat zpoždění nevyčkali tito zaměstnanci příkazu výpravčího a zavinili tak katastrofu, která zdaleka nemůže být odčiněna trestem, kterým byli později tito čtyři zaměstnanci potrestáni.

Smutný a žalostný byl pohled na místě srážky. Rozbité demolované osobní vozy motorového vlaku, bolestný nářek raněných, hořící přední motorový vůz a přitom naprostý nedostatek světla pro záchranné práce. Obětavě ihned začali Stéblovští občané pomáhat při vyprošťování a ošetřování raněných.
Dík okamžitému vyrozumění nemocnice a příslušných orgánů v Pardubicích bylo v krátké době dosaženo velmi dobré organisace záchranných prací, kterou nelze přejít mlčením.
Skutečně totiž v nedlouhé době zajistili příslušníci Veřejné bezpečnosti z Pardubic rychlou přepravu raněných. Pak se dostavili vojáci se světlomety a tyto jasným osvětlením místa neštěstí umožnily účinné zachraňovací práce.
Na místo srážky přijelo několik lékařů a desítky zdravotních sester. Nejobětavěji pracoval MUDr. Černý z Pardubické nemocnice. Byla to rušná, avšak smutná noc a bylo by jen žádoucí, aby se nikdy v budoucnu naše obec takové noci nedočkala.

Po plných 19 hod. 41 minut trvalo přerušení dopravy mezi Stéblovou a Pardubicemi. Po tuto dobu byla doprava zajišťována autobusy. Celkem bylo odřeknuto 5 rychlíků, 21 osobních a 7 nákladních vlaků.
Mezi obětmi této katastrofy byla i manželka náčelníka železniční stanice Stéblová – Anna Josífová — jinak však bydlící v Čeperce. Zvykem Stéblovských bylo používat při jízdě z Pardubic ponejvíce posledního osobního vozu. Díky tomuto zvyku nepřišel ze Stéblové nikdo o život. Lehčí zranění utrpěla 16iletá Jana Jirková, dcera železničáře a Milan Schejbal, zaměstnanec ČSD.
Závěrem záznamu nutno ještě poznamenat, že vláda ČSR učinila potřebná opatření k zmírnění této hrozné srážky pro pozůstalé poskytnutím hmotné a finanční podpory a úhradu pohřebních výloh.
O srážce vlaků ve Stéblové mluvil nejen náš domácí rozhlas, ale rozhlas snad celého světa. O této srážce psal tisk téměř celého světa a tak název naší obce Stéblové – stal se zvučným a vyslovovaným slovem téměř na celém světě.
Byla to však příliš veliká a bolestná cena, která ku přechodné a ještě k tomu velmi smutné zvučnosti názvu naší obce přispěla.

(ilustrační fotografie pocházejí z pietního aktu v roce 2010 - foto autor)