Rada Evropských společenství v roce 1991 zareagovala na narůstající pohyb lidí mezi jednotlivými členskými státy a rozhodla o zavedení jednotného evropského čísla tísňového volání. Vybráno bylo číslo 112, které až do roku 1998 sloužilo v České republice k informacím o přesném čase.
V prvních letech byla tato tísňová linka dostupná pouze z mobilních telefonů a její provoz zajišťovala Policie České republiky. Teprve v roce 2003 byla zprovozněna ze všech telefonních sítí a jejím provozem byl pověřen Hasičský záchranný sbor. Od té doby stále narůstá její využití a je nejčastěji voleným tísňovým číslem - ovšem až 75 procent hovorů není dále využitelných a jde o zlomyslná volání, ať už úmyslná nebo náhodná.
Foto: Vendula Horáková, HZS Pardubického kraje
Kam se dovolám?
Hasičský záchranný sbor provozuje v každém kraji jedno telefonní centrum tísňového volání (TCTV). To bývá součástí krajského operačního a informačního střediska a kromě linky 112 zajišťuje i příjem hovorů na lince 150.
Jednotlivá centra jsou datově i hlasově propojena, takže je zajištěna jejich vzájemná zastupitelnost a v praxi volající ani nezaregistruje, že centrum v jeho kraji je obsazeno, protože hovor odbaví operátor některého ze sousedních center (operátoři se nepředstavují názvem kraje).
Od doby svého vzniku se linka 112 čas od času potýká s kritikou na svoji „pomalost“. To je sice pravda, ale byla by škoda 112ku hned odsoudit a připravit se tím o výhody, které nabízí a není jich málo.
Tím, kdo toho může nejvíce ovlivnit, je totiž vždy sám volající. Pokud potřebuji záchranku k člověku, který náhle upadl do bezvědomí a nedýchá, budu raději volat její vlastní tísňovou linku 155. Dovolám se na krajské zdravotnické operační středisko, kde můj hovor příjme zdravotnický záchranář (sestra), který může nejen okamžitě vyslat potřebnou pomoc, ale také v tu chvíli radit, jak dotyčnému pomoci.
Pokud bych volal 112, dovolám se k hasičům, kde mě operátor vyslechne a až následně předá informaci na výše zmíněné zdravotnické operační středisko a v případě potřeby přepojí hovor.
Obdobná situace je v případě, kdy potřebuji pomoc pouze policistů.
V případě události, která bude vyžadovat zásah hasičů, je jedno, jestli volám 150 nebo 112. Obě čísla totiž zpravidla končí u operátora 112ky.
Kdy volat 112?
Pokud z předchozích řádků vyplynulo, že lince 112 je lepší se obloukem vyhnout, není to rozhodně pravda. Mohou nastat situace, kdy má tato linka jedinečné výhody.
112 je jediným číslem, které lze volat i bez signálu svého mobilního operátora. V tomto případě funguje takzvaný vnitrostátní roaming, takže hovor se uskuteční přes konkurenční síť. Takovou situaci obvykle poznáte podle displeje Vašeho telefonu, kde se zobrazí nápis "Jen tísňová volání", případně "SOS". V případě, že telefon nemá signál žádné sítě, nelze využít ani linku 112.
Význam linky 112 nabývá na významu také v případě rozsáhlých událostí, kdy mohou být národní tísňové linky přetíženy. Linka 112 má pro tyto případy nastaveno důmyslné zálohování, kdy v případě vytížení operátorů je hovor směrován na ostatní střediska.
112 je výhodné volat také v okamžiku, kdy jsme svědky události, vyžadující zásah více složek záchranného systému. Operátor zadá údaje do systému a rozešle ji datovou větou všem složkám zároveň.
Především cizinci ocení to, že operátoři linky 112 jsou schopni odbavovat tísňové hovory nejen v češtině, ale i angličtině a němčině, v případě potřeby mají k dispozici softwarovou podporu i v dalších světových jazycích.
V době, kdy linka 112 vznikala, byla její velkou výhodou možnost lokalizace volajícího. Tuto možnost sice dnes mají i některá další operační střediska, ale stále platí, že operátoři linky 112 automaticky vidí polohu mobilního telefonu při tísňovém volání a adresu pevné telefonní stanice. To se může hodit například při noční dopravní nehodě, kdy volající nedokáže popsat, kde je. Stejně tak vděčí 112ce za život lidé, kteří se ztratili v horách. Operátor v takovém případě může požádat o součinnost mobilního operátora při přesnějším dohledání volajícího.
V minulosti měla linka 112 ještě jednu výhodu - možnost spojení hovoru i se zamknutou klávesnicí. Tuto výhodu ale v době dotykových mobilů postupně ztrácí.
Po spojení hovoru může volající často nabýt dojmu, že se ho operátor na druhé straně vyptává na věci, které nejsou důležité. Uvědomme si ale, že operátor narozdíl od nás není na místě události a jediné informace získá právě od nás. Z doplňujících informací musí zjistit, co všechno má na místo poslat, jak je událost naléhavá a hlavně kde přesně k ní došlo.
V každém kraji je několik obcí se stejným názvem a může tak dojít k omylu, který podstatně oddálí pomoc. Vždy tedy uvádějme také název nejbližšího velkého města.
Složitější je situace v případě události mimo zastavěnou oblast. Tam musíme uvést i významné orientační body, které poslouží k navedení pomoci. Například kostel, rybník a podobně.
V případě dopravní nehody je nejjistější říct číslo silnice a kilometr nebo poslední odbočku.
Pamatujme si také, že hovor nikdy neukončujeme my, ale pracovník operačního střediska.
Jednu věc může každý z nás udělat už teď - zjistit si, jak se na mobilním telefonu nebo navigaci, kterou používá, dají zobrazit aktuální GPS souřadnice. Jednou na tom totiž může záviset život...
Další články k tématu:
