Podotýkám, že tento text píšu jako člověk, který stojí mimo tuto skupinu, ale má k její problematice dlouhodobě blízko. Zároveň jako zastánce očkování, který má týden po třetí dávce vakcíny.
Jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě, je důvodem pro zvláštní očkování vybraných profesních skupin to, že u nich dochází k vyšší frekvenci nezbytných sociálních kontaktů a dále to, že je v kolektivech těchto profesních skupin riziko šíření covid-19 významně vyšší. Přestože důvodová zpráva hovoří o profesních skupinách, zahrnuje mezi ně i členy jednotek sboru dobrovolných hasičů obce. Tedy někoho, pro koho se nejedná o profesi, ale dobrovolnou činnost ve svém volném čase.
Ilustrační foto (Michal Bareš)
Podle údajů z roku 2017 mají jednotky sborů dobrovolných hasičů obcí přibližně 70 000 členů. Velká část z nich (přibližně 50 000) jsou členové JPO V, tedy jednotek, které zasahují pouze na území své obce a mají časový limit výjezdu do 10 minut. Takových jednotek je zhruba 5 000 z celkových 7 000 a mnohé z nich mají během roku pouze jeden jediný výjezd – zpravidla požár nebo technická pomoc (například po větrné smršti). Skutečně je toto skupina lidí, u kterých je povinné očkování pro stát tak zásadní a nelze ponechat princip dobrovolnosti? Pokud ano, proč vyhláška neuvádí i další složky IZS, jako jsou kynologové nebo vodní a horští záchranáři?
Zbývají nám další kategorie dobrovolných jednotek – JPO II a III. To už jsou jednotky, které mají podstatně více výjezdů a zasahují například i u dopravních nehod nebo stále častěji i na vyžádání Zdravotnické záchranné služby (AED). Je neoddiskutovatelný fakt, že tyto jednotky odůvodnění z úvodu textu naplňují – nejen při výjezdech, ale také v souvislosti s náročným výcvikem. Plně souhlasím s tím, že by stát měl tyto lidi k očkování pozitivně motivovat - stejně jako mnohé další skupiny obyatel.
Pokud ale mluvíme o povinném očkování, pak musíme porovnat přínos s riziky – a nemám teď na mysli zdravotní stránku, tu musí posoudit jiní. Otázka zní, zda bude přínos povinného očkování těchto lidí pro nás všechny větší než dopady plynoucí z narušení akceschopnosti některých jednotek.
Zatímco média neustále přetřásají hrozbu odchodu zaměstnanců ze zdravotnictví, sociálních služeb a bezpečnostních sborů, dobrovolní hasiči stojí stranou zájmu. Jedná se přitom o lidi, kteří tuto činnost vykonávají ve svém volném čase, zdarma (nepočítám dohody s obcí) a na úkor rodiny – mnohdy navíc k nelibosti svých zaměstnavatelů. Pokud tedy stát počítá u jednotlivých profesních skupin s tím, že si každý dobře rozmyslí, jestli opustí svůj zdroj obživy, v tomto případě není co opouštět.
Ilustrační foto (Michal Bareš)
Možná je to jen nafouknutá bublina (koneckonců spousta členů JSDH je už dnes naočkována), ale v mém okolí stále častěji slyším, že velitelé a zřizovatelé jednotek mají obavy. Nemusí totiž hned vypadnout velká část jednotky, ale úplně stačí pár jednotlivců, například strojníků a podobně, bez nichž prostě jednotka nevyjede. Stejně tak je potřeba si uvědomit, že mimořádné události se nestávají jen o víkendech a v noci. Není tedy důležitý celkový počet členů, ale kolik lidí je reálně schopno vyjet i během pracovní doby.
Zároveň si musíme uvědomit další věc, která se netýká jen hasičů. Snad ve všech dobrovolných nebo zájmových organizacích jsou nejdůležitější tzv. „držáci“, tedy ti, kdo celou činnost táhnou a žijí pro ni. Pokud oni odejdou, znamená to obvykle konec pro všechny.
Za posledních deset let jsem měl možnost přihlížet nesčetně výcviků a cvičných zásahů těchto jednotek. Viděl jsem je opravdu zblízka a s mnohými členy mluvil. Mluvím s nimi i teď a jsem přesvědčený, že z velké části nejde o popírače covidu nebo zastánce spikleneckých teorií, ale o obyčejné lidi, kteří třeba prodělali nákazu během jara. Mnozí otevřeně přiznávají, že čekají na jiný typ vakcíny a měli by pochopení i pro celoplošnou povinnou vakcinaci. Ale mají problém s tím, že jsou z celé desetimilionové republiky jedinou skupinou, která je nucena k očkování na základě své záliby a dobrovolnosti.
